Dovolím si přispět jedním svým zážitkem, který doufám rozpoutá reakce. Z důvodů, které by vydaly v souvislostech možná na knihu, jsem zažil netradiční víkendovou lyžovačku. V pátek po několika schůzkách v Praze jsem se vydal po trase Ruzyně, Mnichov, Chicago do Vancouveru. Následovalo přespání na letišti, časně ranní transport spolu s půlkou Kanady do Whistleru, vyřízení důvodu cesty, zapůjčení lyží, koupě tiketu a vzhůru stříc vysněným kopcům zalitých azurem.

První patro sjezdovek (cca 400 výškových metrů) bylo uměle zasněžováno a sněhu kolem leželo tak na zničení lyží. Podle ochranných matrací na sloupech čekají tak o dva metry více. Vyjel jsem tedy až na Whistler Peak, chvíli čuměl s otevřenou hubou na tu nádheru kolem. Nekonečné a nekonečné hory.   Veškerý dostupný prach beznadějně rozježděn. Vytkl jsem si cíl projet si celý resort, takže především po pistách s pokud možno co nejvíce odskoky do rozjetého prašanu. Skutečně se mi podařilo projet “celý” resort a udělat si rámcovou představu.

Takže mé pojmy a dojmy:

Předsezóna, sobota, parkoviště plná z poloviny, nahoře na slunci fronty na lanovky i 20 min, na sjezdovkách i v terénu narváno jako o Vánocích ve Špindlu, permice denní za 1900,- Kč (v sezóně 2050,-).S něžilo naposledy ve čtvrtek večer – 20 cm – to co jsem viděl z lanovky – totálně rozježděno. Nejrozlehlejší resort v Severní Americe – středně velké Alpské středisko – ale převýšení 1600 m. Variabilita terénu – jen to co jsem viděl neuvěřitelná

Sečteno podtrženo a soudě po jednom dni - předražený freeridový ráj, který není zase tak obrovský, ale kde celou zimu sněží, a kde se o prašan musí člověk poprat.

Ještě tři poznámečky, přičemž poslední dvě pro freeridera nepodstatné: veřejně nabízené ubytování drahé jako prase, lanovky vesměs rychlé sedačky toho už dost pamatují (při ceně permic bych čekal větší komfort), ve frontě spousta lidí s kelímkama od kafe ze Starbucksu a jídlem z mekáče, KFC, apod … kazí atmosféru